Oficiální web vytrvalostního sportu v ČR

Fischerhude (SRN) - duben 2005


"Vyjíždíme ve čtyři!", rozhodl jsem pevným hlasem. Bylo úterý 19.dubna 2005 ráno a cestovní horečka všech zúčastněných stoupala tak, že hrozilo vyprsknutí rtuti do okolního prostoru. Když jsem telefonicky určil čas, tušil jsem, že všechno bude jinak, protože tak je tomu vždycky. A bylo! V osm hodin večer se kola pohnula směrem k Německu a v půl deváté večer jsem nasedal v Ústí nad Labem do auta, abych doplnil posádku ve složení Terber, Terberová, Terberová, Terberová, Dvořák - rozuměj Tonda, Helena, Markétka,Terezka a pan doktor veterinárních věd… Vyrazili jsme vstříc dálkám a tmě. Znuděné obličeje na hranicích neprojevily ani náznak snahy nás zdržovat a my jsme si tak mohli vychutnat snad jediné přívětivé tváře členství v Evropské unii… Cesta ubíhala neočekávaně dobře, Koryna se tvářila klidně a spokojeně, jen v pravidelných pauzách vždy dlouze nasála německý vzduch a zahleděla se zasněně do dálky. Tohle dělá vždycky, když vyjedeme na delší cestu a nám připadá, že přesně ví, že se blíží den její velké slávy.
Celá noc odpočinkem přerušované jízdy skončila ve Fischerhude a prvním přílivem bezradnosti. Kde, ksakru, najdeme hlavního organizátora? Všechny baráky stejné, u každého z nich výběh s koňmi. S pocitem beznaděje jsem zastavil na parkovišti, pevně odhodlán začít se poptávat v otevírajících se obchodech, když v tom poblíž zastavilo auto, z něj vyběhla mladá žena a nasměrovala si to přímo k nám.
"To jsme asi někomu vjeli na pozemek a teď dostaneme vyhubováno", pomyslel jsem si a připravoval všechny omluvné formulky, které v cizích jazycích znám. Než jsem se ovšem stačil nadýchnout, ozvala se otázka:
"Vy hledáte Siggiho, že jo?"
Chvilku mi trvalo, než mi unavený mozek propojil, že Siggi je křestní jméno pana Pauliho, který je hlavním organizátorem závodů. S připitomělým úsměvem jsem přikývl, ale ani jsem nemusel, protože za otázkou se objevilo pokračování: "Já sice chvátám do práce, už jsem měla být v kanceláři, ale ono je to odtud už jenom kousek, tak vás tam dovedu…". Než jsem stačil poděkovat, vklouzla do auta, a já, pokud jsem nechtěl její zadní světla ztratit z dohledu, musel následovat jejího příkladu. Ten kousek byl asi dva kilometry a já si s pohledem na zadek vedoucího auta pohrával s představami šéfa škrtícího tu milou mladou dámu.
"Tady to je", vytrhla mě z mých představ žena, bouchla dveřmi auta a byla pryč…
Přesto, že jsme francouzským oknem zahlédli postavu, nikdo nechvátal otevřít, ale trpělivost přinesla růži v podobě rozcuchané osoby se zalepeným zrakem. Asi jsme přijeli příliš brzo. Spící krásku vystřídal postarší muž evidentně v rozpacích: "Takhle brzo jsem nikoho nečekal!"
Blekotal jsem něco o mailech, ale velice brzy mi došlo, že je to zbytečné. Nebyli jsme nevítáni, jen jsme překvapili. Během několika minut už jsem seděl v jeho autě a on mi ukazoval, kde je stáj, kde bude start a kde si můžeme rozložit stan. Siggi se projevil jako milý, trochu zbrklý pán, který kromě jiného projevoval i notnou dávku salámismu. Na cokoliv jsme se zeptali, všechno bylo hotové a připravené, realita ovšem byla jiná. Jako příklad stačí uvést, že jsem se hned ráno ptal na mapu trasy, odpovědí mi bylo, že je hotová a že si pro ni můžeme přijít a když se mi konečně večer podařilo u něj doma někoho chytit, dostal jsem prázdnou kopii mapy a tužku a trasu jsem si zakreslil sám podle Siggiho podkladů. To jsem ovšem ještě netušil, že se trasa do soboty třikrát změní…
Slunečný den věštil světlé zítřky, ubytovali jsme Korynu, vybalili jsme, postavili stany a nadešel čas odpočinku, boužel na dlouhou dobu poslední. S úderem prvního západu slunce přišel vzduch od severu a s ním neuvěřitelné mrazy. Člověk stačil přes noc tak promrznout, že celý slunečný den nestačil na roztání. Ráno byla na stanech námraza a uvařit si kafe byl hodinový úkol. Dokonce i Milan Kyselý, který přijel ve středu večer společně s Jaromírem Širokým, vyměnil své kraťasy za kalhoty s dlouhými nohavicemi, což je jasný příznak nastupující doby ledové…
Jak už jsem naznačil, ve středu večer dorazili Jakub Kyselý s Lavinou a Jaromír Široký s Manfrédem a ve čtvrtek v noci nám dorazil i tým "chladičů" složený z "likoláků".
Čtvrtek a pátek jsme prožili částečně zkoumáním trasy a částečně konáním výletů po okolí a odpočinkem, v pátek odpoledne probíhali vstupní veterinární kontroly. Všichni koně prošli bez problémů a mohly tak začít poslední přípravy na start.

Mezzo - technická porada:
"V kolik začíná rozprava?"
"V pět. Nebo v šest. Prostě až se všichni sejdou. Bude tady v té jezdecké hale a přesná hodina začátku bude vypsána na nástěnce."
V šest odpoledne se objevil nápis, že začátek rozpravy je v sedm v hale. Od této chvíle se před vstupem do haly kupily davy rozpravychtivých, v hale však stále opracovával svého mohutného valacha německý jezdec. Rozprava tedy vypukla o půl osmé vestoje v kroužku před vchodem. Vtom jezdec dojezdil a na plac vjel úklidový traktor. Odezírání němčiny ze rtů má své kouzlo…

Nervozita stoupala, horečné přípravy se propletly s mrazivou nocí a konečně nastala sobota ráno - čas startu. Úderem šesté hodiny ranní se vydalo na trasu devět koní - tři čeští, jeden dánský a zbytek z Německa. Hned na začátku se ujal vedení Georg Ording s valachem Hedgard (SRN), ale na paty mu dýchali všechna naše tři želízka. Bylo chladno, takže jsme na trati spíš jenom kontrolovali, jak se soutěž vyvíjí. Do cíle první etapy (cca 24 km) přijel Hedgard následovaný Manfrédem, s mírným odstupem za nimi Koryna, Lavina a jedna z německých soutěžících, za nimi pak další dvojice německých koní. Hedgard se projevil jako výborný a dobře připravený kůň,který bez prodlení vstoupil do veterinární kontroly a lehce jí prošel.
Start do druhé etapy byl v pořadí Hedgard, Manfréd, Lavina a Koryna a za nimi s odstupem asi 12 minut další jezdci. To už se začalo oteplovat a servisní tým se konečně dostal ke slovu. Dobrá příprava den před závodem znamenala velmi dobré pokrytí trati a osvědčení chladící matadoři dávali záruku i dobrých informací o tom, co se děje na trati. Pro část týmu, kterou jsem si vozil v autě já, vyšel chladící bod asi 8 km od startu. Vyrazili jsme jako zběsilí a přiřítili se na místo, kde jsme zjistili, že vzhledem k neporušenosti prachu na cestě ještě žádný kůň neprojel. Nastal čas čekání. Netrvalo dlouho a objevil se Hedgard - vyrovnaný, klidný, spokojený. Necelých 5 minut za ním se na horizontu objevil jeho stihač - Manfréd. Dá se říct, že ve skvělé formě, soustředěný na trasu a vypadající velmi dobře.
Naše nervozita stoupala. Jestliže teď projel Manfréd, do deseti minut se tu musí objevit Koryna s Lavinou. Čekání se zdálo nekonečné a já po čtvrthodině začal mít vidění všech možných nejhorších katastrofických scénářů. Násilím jsem se uklidňoval, že prostě jen zmírnili tempo a že vlastně vůbec o nic nejde. Přiznávám, že po dvaceti minutách jsem už měl rozkousaný ret. Nedokážete si představit tu úlevu, když se asi po půlhodině na horizontu vzdáleném asi 400 metrů objevili dva koně, a nedokážete si představit ten děs, když mi došlo, že ani jeden z nich není český… To už jsem nevydržel a vrhnul se k telefonu. Po nekonečném vyzvánění se ozvala Helena a silně naštvaná mi sdělila, že si malinko zajeli. Někde se jim (myslím Heleně a Kubovi) podařilo nezahnout a i pro ně bylo překvapení, když se po zhruba 8 km jízdy objevili znovu v prostoru první veterinární uzávěry. Jaké překvapení!... Cela situace byla velice paradoxní vzhledem k tomu, že Helena ještě v přestávce upozorňovala Jardu Širokého, že v tomhle kole jsou dvě nebezpečná místa, kde se může ztratit. O třetím se nezmiňovala, ale plně ho využila….
Než jsem ovšem stačil všechno domyslet, objevila se na kolejích, které tvořily horizont, další dvojice koní - tentokrát ta očekávaná - a my se znovu pustili do kolotoče "popojet, vychladit, popojet, vychladit, popojet…". V druhé veterině měla Helena půlhodinovou ztrátu za vedoucím Němcem. Veterinární kontrola proběhla v pořádku pro všechny české koně a byli jsme v kole třetím. Teplota se zvyšovala, začalo se skutečně chladit a v plné míře využívat servis. Naše Koryna ovšem nepila a nežrala, protože vždy v místě servisu prosvištěla kolem našich stojících koní Němka, která se přidala ke Koryně a Lavině. Koryna nesnesla, že jí mizí v dáli koňský zadek a byla v podstatě nezadržitelná. Zakousla se do mrkvičky nebo jablíčka a už se jala pronásledovat utečence. Takhle proběhlo celých zhruba 28 km, které nás přivedly do třetí veterinární kontroly, kterou můžeme označit za černý den české vytrvalosti. Jen tak letmo jsem vnímal, že Manfréd se jde ukázat veterinářům a stejně letmo jsem zachytil, že má problém. Teprve, když jsme se vydali ke kontrole s Korynou, zaznamenal jsem hlouček veterinářů sledujících bedlivým zrakem klus Manfreda na silnici vedle klusových drah (písčitých a sprostě hlubokých). Věnoval jsem se Koryně, a tak teprve po návratu do padocku jsem se dozvěděl, že Manfréd nepokračuje kvůli kulhání. Neviděl jsem to, ale Ruda Nachtigal tvrdil, že to zase až tak hrozné nebylo. Jenže verdikt je verdikt a mě polil studený pot…
Helena se začala připravovat k odjezdu a já se začal pídit po Jakubovi, abych zjistil, jestli pojedou zase spolu. Zpráva z veterinárního prostoru mě ovšem přesvědčila o tom, že nepojedou.
"Lavina měla nějaké problémy a má přijít za dalších 25 minut!", sdělila mi jedna z našich servismanek. Nebyl čas zjišťovat, o co jde - Koryna se musela vydat na trať o samotě…
Odjezd do čtvrtého kola absolvovala Helena se zpožděním asi pětadvaceti minut za vedoucím Hedgardem. "Jeď tak, abys dojela!" zněla má zcela zbytečná taktická rada. "Potřebuješ splnit kvalifikaci na Evropu, nejsi tady, abys vyhrála!", zněla má slova mizejícímu koňskému zadku…

Jak proběhlo následující a poté páté kolo, nejsem schopen nějak popsat. Neudálo se nic světoborného. Malé zaváhání při klusové zkoušce ve čtvrté vetgate se nepotvrdilo v páté kontrole, kdy naopak šla Koryna jako panenka. Jedinou skutečností,která stojí za zmínku je to, že do posledního kola Koryna startovala se zpožděním 8 minut. O přestávce proto došlo k velké válečné poradě. Čas naznačoval, že splnit podmínku absolvování 160 km v rychlosti 14,5 km.hod-1 je jen velmi těžce uskutečnitelné a že se to dá jen za úplné souhry všech kladných náhod. Za zkoušku to ovšem stojí.
Rozložené mapy s hledáním jakékoliv reálné možnosti poskytnout Koryně servis vyústily ve vyznačení 12 bodů na posledních osmadvaceti kilometrech s konečným verdiktem, že kde to půjde, budou oba dva týmy = 9 lidí chladit společně. Prostě jsem se připravili na permanentní chlazení po celou etapu. Nervozita stoupala a každý z nás sbíral poslední zbytky svých sil - probdělé, zimou protkané noci se projevily. Adrenalin stoupal.
"Pokud bys chtěla jet na limit, musela bys v téhle etapě jet 17,124 km.hod-1," spočítal jsem a výsledek sdělil Heleně, "což nevidím jako reálné. Zkus to, ale prioritou je absolvovat!"
Ale Helena mě už moc nevnímala, protože přišel čas sedlání a předstartovní kontroly. Ta proběhla dobře a Helena s Korynou vyjely do poslední etapy…
První chladící bod byl asi 3 km za startem. Obě auta vyrazila, aby všech devět lidí bylo připraveno udělat vše pro pohodu koně i jezdce. Jen jsme se rozestoupili a já si zapálil svou, dnes už bůhvíkolikátou cigaretu, ozvalo se:
"Už jedou!"
Pomyslel jsem si, že je to Hedgard a připravil jsem si stopky, abych věděl, s jakým odstupem přijede Helena. Když se mi zpoza zatáčky dusot kopyt zhmotnil v realitu, vypoulil jsem oči. Ten kůň nebyl jeden, ale dva - Hedgard a Koryna. "Zpomal", hejknul jsem na Helenu.
"Nemůžu", odpověděla trochu naštvaně, trochu šťastně Helena a já pochopil, že malá rychlost Koryny ve čtvrté a páté etapě nebyla zaviněna únavou kobyly, ale jejím znechucením nad tím, že nemá, komu by dokazovala, že je lepší. Teď ucítila příležitost a chystala se jí dokonale využít. Radostně se vrhla do soutěže s nějakým obyčejným německým valachem a když jí chtěla Helena stáhnout zpět, dávala to dost naštvaně najevo. ‚Inu, děj se vůle Páně', pomyslel jsem si v duchu a měl ohromný strach, že to její organismus neutáhne. Servis od servisu jsem však nabýval dojmu, že všechno běží dobře. Koryna nejevila nějaké známky nadměrné únavy a její radost, že může soutěžit, byla přímo nakažlivá. Teprve na předposledním bodě setkání jsem byl odhodlán soutěžící dvojici zastavit i přes odpor obou. Vzhledem k souboji o první místo se průměrná rychlost od startu tak zlepšila, že jsem už měl jistotu, že i limit bude splněn a to nám vlastně stačilo…
Hedgard se přiřítil cvalem sám. Doufal jsem jen, že konečně došlo k dohodě mezi jezdkyní a kobylou a že konečně zmírnily tempo bez ohledu na to, jestli se jim někdo vzdaluje nebo ne. Doufal jsem správně, ale jak se mi Helena později přiznala, tak zcela bez konfliktu to zase nebylo. Nicméně Hedgard byl daleko vpředu a Koryna přijala, že bude v klidu doklusávat do cíle tak, aby přijela nejpozději v osm hodin a šest minut.
Po našem posledním servisu jsme se přesunuli do prostoru cíle. Jen chvilku jsme čekali, než jsme mohli potleskem přivítat Hedgarda. Naše nervózní očekávání se ale soustředilo hlavně na horizont vzdálený asi 300 metrů, protože tam se mělo objevit naše želízko. Bylo už jen 10 minut do vypršení magického limitu a na mne pomalu dopadala deprese. Když už jsem si myslel, že nakonec tahle podmínka splněná nebude, objevily se - klidným kusem se blížily k cílové čáře a pohledy všech přítomných (a nebylo jich málo) sledovali dvojici druhou v pořadí, až tu čáru s mírným zavlněním překročila.
Nastal čas horečné přípravy ke vstupu do poslední veterinární kontroly. Všechno šlapalo jako dobře seřízené soustrojí. Jen Koryna odmítala klesnout na požadované tepy. Držela si svých 66 a ne a ne povolit. Pak najednou hop a skok a byla tam. "Už tam jděte", zavelel MVDr. Dvořák a my všichni byli za tahle slova vděční. Bylo 17 minut po projetí cílem a poslední zlomový okamžik byl před námi. Vzal si nás do parády sám předseda veterinární komise. Tep dobrý, vlásečnice, hydratace, střevní pochody taky, svalový tonus jakbysmet. Přišla chvilka klusové zkoušky. 40 metrů tam, otočka, 40 metrů zpátky a dlouhý zamyšlený pohled veterináře. ‚A je to v pytli', pomyslel jsem si. K nám nepadlo ani slovo, ale bylo vidět, že shání další kolegy. Po několika vteřinách, které mně připadaly jako hodiny, se sešli další členové komise a převzali lístky. Krev se ve mně začala bouřit. ‚Přece nemůžou chtít dokonalý klus po 160 km závodu, od hucula a ještě k tomu v písku, do kterého se kůň boří po spěnky…! To je vrchol bezpráví!'. Navrhnul jsem, že opakovaná zkouška by měla být na pevném podkladě, ale byl jsem s lehkým pousmáním odmítnut.
"Tady to bude OK!", odpověděl veterinář rozhodně, s náznakem úsměvu a s pohledem upřeným do mých očí. "Tak běž", řekl jsem rezignovaně Heleně a ona s Korynou odklusala. Neviděl jsem žádný příznak velkého problému, což mi potvrdili kolemstojící, protože při návratu Koryny k veterináři se ozval potlesk na otevřené scéně. Pro Helenu to byl signál, že je vše v pořádku, ale lístečky s verdikty jednotlivých veterinářů teprve putovaly k rozhodčímu. Opět chvilka napětí, pak zvednutá hlava a jediné dvě hlásky: "OK!"…

A závěrem - kdo tam nebyl, neví, co je adrenalin, napětí a slzy štěstí…