Polovina února 2007. Slunce, vítr, písek, palmy, velbloudi, ale především úžasní koně schopní ve zdraví celé hodiny cválat pouští. To je prostředí, ve kterém se odehrává příběh tří českých juniorek. 18 leté Kateřiny Kyselé ze Zábřehu na Moravě, 17 leté Petry Trojákové ze Solnice v Orlických horách a 15 leté Markéty Terberové z Liběšic u Litoměřic. Prestižní závody endurance - HH The Presidentś Cup pro juniory a mladé jezdce CEIJY ** 100 km.
      Závodů se dívky zúčastnily díky pozvání Šejka Sultána Bin Zayeda Al Nayaha a zcela v jeho režii. Pozvání si zasloužily svými výbornými výsledky v mezinárodních soutěžích v posledních letech, ale zejména díky tomu, že všechny tři v roce 2006 zdárně dokončily Mistrovství Evropy na náročné trati v Zábřehu na Moravě. Přičemž Markéta Terberová obsadila dokonce fantastické 4. místo.
      Oproti původním představám nestartovaly dívky na vlastních koních, ale byli jim svěřeni šejkovi arabští koně ze stáje W´rsan stable. Jejich přípravu měl na starosti trenér Khamis Ateeq Al Romaithi.
      Na pohodlí a obětavost lidí si nikdo z výpravy nemohl stěžovat. Jen kdyby ze slovníku místních lidí zmizelo slovíčko later - později. Nic se neděje, když oběd, avizovaný later, tak za 15 minut, čekáte přes dvě hodiny. Když je ale odpoledne před závodem a dívky stále ještě neznají koně, na kterých pojedou, má slovo later příchuť hororu a beznaděje.
      Ale vezměme to od začátku.
      Ve čtvrtek v 0.30 hod dosedlo letadlo s děvčaty a jejich rodiči na letišti v Abu Dhabi. Arab jako vystřižený z naučné knížky, oblečený v typickém dlouhém bílém šatu, s nezbytným šátkem na hlavě připevněným černým věnečkem, nás bez problémů provedl veškerými formalitami potřebnými k odbavení (RTG, snímek očního pozadí, kontrola pasů a víz ...), pomohl nám dohledat zavazadla a předal nás řidičům. Ti nám hned předvedli jednu ze zdejších zvláštností. Klimatizace naplno, dokud lidem mrazem nepraskají kosti a od nosu jim netrčí omrzlý rampouch. Na "pršící" nosy jsou ale všude - i na záchodech - k dispozici krabice s papírovými kapesníky. Venku bylo příjemných 20 st. C a my v autě drkotali zuby. Řidiči nás odvezli 70 km do Bou Thib Endurance Village, vytrvalostní základny ztracené v poušti.
      Znám poušť z filmů, obrázků i z knížek Karla Maye. Skutečnost však předčila má očekávání. Ráno jsem stála a jen se rozhlížela. Písek čechraný větrem všude, kam se člověk podíval. Písečné duny od obzoru k obzoru. V dálce dokonce skupinka velbloudů spokojeně chroupající nevím co. A tady mnohahektarový oplocený areál, kde díky usilovnému zavlažování rostou palmy a občas se snaží prosadit i nějaký ten keřík. Obytné domy arabské architektury i stáje architektury zcela evropské poskytují pohodlné zázemí pro jezdce i koně. Všechno je prodchnuto čistotou, pořádkem a řádem. Za každou činnost zodpovídá konkrétní manažer, který velí několika manažerům, kteří mají pod sebou další manažery ... Celé to připomíná perfektně fungující dobře naolejované soukolí. Do toho však teď zapadlo cizí tělísko ve formě české skupiny. Soukolí klidně fungovalo dál, jen my se v něm mleli ve snaze najít vždy toho správného manažera, schopného zodpovědět naši otázku. Někdy se dařilo, někdy to byl výkon nadlidský. Třeba najít manažera, oprávněného povolit nám vyvěsit na jeden ze stožárů v areálu Českou vlajku, se nám za celou dobu nepodařilo.
      Uběhl čtvrtek a kus pátku, my si prohlédli areál, prostory veterinárních kontrol a startu a cíle, navštívili Abu Dhabi a začali být přiměřeně nervózní z nedostatku informací. Od čtvrtka ráno slyšíme, že s trenérem koní se setkáme later. A teď je pátek po poledni a místo trenéra jen to later. A závod se jede zítra! Odpoledne se blýsklo na lepší časy. Našel se manažer, který našel trenéra. Koně prý přijedou later. A přijeli! Spousta nádherných koní. Desítky jich procházely vstupní veterinou a od trojice našich dívek bylo možno zaslechnout: "Kéž bych dostala tohodle!" "Panebože, snad mi nepřiklepnou toho bláznivýho ryzáka!" nebo také "Tahle kobylka by se mi líbila."
      A najednou to šlo ráz na ráz. Trenér se otočil, Katce Kyselé přidělil 11 letého šimla Ramalea Captain Starlight, Petře Trojákové 8 letou šimlu Moru Camelii a Markétě Terberové 13 letého hnědáka Charlieho Rach. Bez okolků do sedel a s trenérem do pouště! Kromě toho, že si Mora zpočátku párkrát otestovala pevnost Petřina sedu, proběhla zkouška bez problémů. Všichni jsme si oddechli a mohli jsme se těšit na ráno.
      Start byl určen na sobotu 10. 2. 2007 v 6.30 hod. Díky perfektně osvětlenému areálu bylo na přípravy dobře vidět, přestože všude v okolí vládla tma. V 6.30 snad někdo otočil vypínačem a nastal den. Koně vystartovali do 100 km závodu z našeho pohledu šíleným tempem. Doprovodná vozidla jedoucí po boku svých koní měla na tachometru neustále 30 až 35 km/hod.
      Děvčata se přesně řídila pokyny trenéra, a tak zatímco Katka s Petrou hned po startu jely vyrovnaným tempem kolem 20 km/hod, Markéta vystřelila s první třetinou startovního pole. Měla za úkol držet se startovního čísla 18. Tato drobná šimlička však po 5 kilometrech ztratila svého jezdce a pronásledována 5 džípy prchla do pouště. Po čase se ji podařilo vrátit na trasu, po ní dokončila 1. okruh a v jeho cíli se konečně s pohledem vítěze nechala odchytit.
      Trenér jel po celou dobu autem vedle Markéty, sledoval koně, určoval tempo a místa k chlazení. Tak se Markéta s Charliem v polovině 3. kola propracovali až na čelo závodu. Do veterinární kontroly vstoupili jako 5. a v posledním kole si tuto pozici udrželi.
      Petra s Katkou zajely velice vyrovnaný dostih s prakticky shodnými průměrnými rychlostmi prvních třech kol. Nejvyšší rychlosti dosáhly v kole posledním, kdy se propracovaly na 8. a 7. místo.
      Díky velice přísným veterinárním kontrolám z původních 54 bylo závěrečnou veterinou uznáno pouze 14 koní. A 3 z nich do cíle přivedly české juniorky!
      Hromadného potlesku se však dívky nedočkaly. V emirátech proběhne vyhlášení okamžitě poté, kdy třetí kůň úspěšně projde závěrečnou veterinární prohlídkou. A tak začaly znít fanfáry ve chvíli, kdy Charlie právě vstupoval do poslední veteriny. Kus slávy byl ale Markétě a Petře přece jen určen. Po ukončení slavnostního vyhlášení procházel šejk obklopený družinou, fotografy, kamerami a novináři kousek od nás. Všiml si Markéty, ze které proudem crčela voda, jak ji na počest ošetřovatelé vykoupali v kádi studené vody. Šejk si s Markétou i s námi potřásl rukou a řekl několik zdvořilých vět. A jak jsme se doslechli, stejně se o kousek dál stalo i Petře. Vzhledem k tomu, že jsme zde zdaleka nebyli jediní evropané, nás velice potěšilo, že si šejk k rozhovoru vybral právě naše děvčata.
      Dostih máme úspěšně za sebou. Teď ještě pár postřehů.
      Fotografie z roku 1960 zachycuje Abu Dhabi jako skupinku rákosových chatrčí. Dnes je ro fascinující velkoměsto s mrakodrapy, samý beton, železo a sklo. Jednotlivé domy se vhodně doplňují, prosklená část jednoho je postavena tak, aby zrcadlila zvláštní architekturu domu vedlejšího. Krásné minarety se mezi věžáky ztrácejí jako falabela ve stádu fríských koní.
      Arabové nejedí a druhému nic nepodávají levou rukou. Ta je nečistá. Pravou rukou však s chutí jedí rýži přímo z talíře nebo se pohodově dloubají v nose.
      Pozdrav je podáním pravé ruky, příbuzní se k tomu ještě roztomile otírají nosy.
      Běžně nosí Arabové jejich typický oděv. Pro mě nepochopitelně jsou stále čisťounce bílí, nažehlení a naškrobení.
      Dívky v emirátech nemohou závodit společně s muži. Výjimkou je pouze princezna a cizinky. Pro dívky a ženy se pořádají samostatné závody.
      Jezdec nemá šanci postarat se o svého koně. Ke startu mu přivedou koně nastrojeného a připraveného, po dojezdu kola jezdce ihned odvede jeho manažer do stínu a nabídne mu tekutiny. Koně obklopí houf ošetřovatelů připomínající tým F1. V mžiku je kůň bez sedla, polit několika kýbly studené vody s ledem, bleskově prohlédnut osobním veterinářem a kráčí do veteriny. Otázka 1, maximálně 5 minut.
      Prostor veterinárních prohlídek je vydlážděn kostkami z tvrzené gumy, jednotlivé klusové dráhy a stejně tak celý prostor jsou ohraničené umělohmotnou ohradou. Tepová frekvence je snímána elektronickými měřiči a naměřená hodnota se zobrazuje na digitálním panelu na konci klusové dráhy.
      Přestávky 30, 30 a 40 minut, pro koně je v arálu vybudován dostatek zastřešených odpočívadel.       Okruhy 30, 30, 24 a 16 km se částečně překrývají, vedou pouští prakticky po rovině uválcovanou širokou cestou, po jejíchž obou stranách jedou doprovodná vozidla. Chladit a napájet se smí kdekoli, přibližně po 5 km se koně mohli napít i z připravených barelů.
      To, co jsem nechápala, nechápu dosud, i když jsem to viděla na vlastní oči. Koně cválající 100 km horkou pouští průměrnou rychlostí přes 20 km za hodinu. Spokojeně, úchvatně, s ohony vysoko zdviženými, popírali snad všechny zákony, které mě na školách naučili.
      A co říci závěrem? Snad to, co mi řekla Markétka večer po závodě.
"Víš, co je úžasný, mami? Sešli se tady lidé z různých koutů světa. Lidé s různou barvou pleti a odlišného vyznání. A ti nádherní a dokonalí koně mezi nimi ty rozdíly smazali."